Zdravím, už kolikrát jsem se tady chtěla zeptat, jestli se Vám stalo, že při běhu škobrtnete a natlučete si. Přijde mi, že já celkem často. Někdy unavený nohy a tak se moc nezvedají, stačí pak na chodníku lehce vysunutý hydrant a já letím.;-) Nebo na kostkách a zrovna na maratonu, rozbila jsem si na 2km koleno, ale doběhla…a takhle je to furt:-) Že nejsem sama, že ne? 

Tak to urcite nie si sama, i ked mne sa to stava vacsinou v lese. Ale tie pady fakt stoja za to, niekedy si pripadam, ze by som mal na rukach nosit take tie chranice ako nosia kolieskokorcu­liari :)

Ja jsem se za tech asi 8 mesicu, co tak nejak beham, natahl akorat jednou. Me koleno o tom asi az do konce mych dnu bude vydavat svedectvi. Vzhledem k tomu, jak casto ale musim „vybirat“, je jen otazkou casu, kdy se zase nekde vymelu.

Zaujimave, mne sa to za tych 12 ci 13 rokov, co beham este nestalo. Je pravda, ze v lese velmi nebeham a pri behu som sustredeny na beh a nic ine (vacisnou).

Na šumavské Horské výzvě jsem na 20. kilometru v noci při seběhu zakopl o kořen a šel k zemi. Odneslo to levé koleno, chvíli mě bylo dost nevolno, ale stejně byla jediná možnost běžet dál, tak bolest postupně ustoupila. Těch zbývajících zhruba 50 kilometrů se dalo absolvovat, po týdnu bylo vše v pořádku. I když občas zakopnu, tak se mě to většinou podaří ustát i když v únavě je to někdy podivné plachtění. Letos jsem na ultra viděl několik opravdu škaredých pádů (únava), jeden na TDS ve Francii skončil transportem vrtulníku do nemocnice.

Já v podstatě spadl jen jednou. Stálo to ale za to. Byl jsem chvíli nějak „duchem nepřítomen“ a najednou koukám a ležím. Odřel jsem si dlaně, prodřel na kolenou týden staré elasťáky a byl rád že jsem si nerozkřápal garminy…Dodnes nechápu jak jsem se na té zemi octl.

>> intensity, 12. 12. 2013 07:47:57

Moc nepadám, ale zas běhám oproti tobě dost pomalu ;)

V posledním roce si vybavuju dva pády s drobnými následky – oba v terénu. Loni v listopadu pak jeden opravdu podařený za tmy na asfaltovém chodníku, uprostřed kterého ční pahýl kovové trubky. Den předtím jsem na tu trubku upozorňovala manžela, a druhý den jsem si o ní roztrhla botu a natáhla se totálně naplacato – odřeno co do plochy hodně, do hloubky jen mírně 

Zemska pritazlivost je svina. Ako priemerny lezec o tom viem svoje :)))

Na Masakru při seběhu do Adamova jsem si asi trošku spinknul, probral jsem se až když jsem se kulil ze stráně:-), naštěstí jen trochu naražené zápěstí a s tím se běhat dá…

Ja padam opakovane na stejnych mistech vetsinou tak 2× a pak si to zapamatuji a dam si pozor. Dvakrat na stejnem miste zakopnuti o koren, jednou oblicejem do kaluze, podruhe lokty a koleny do blata. Na Sutru mam takove mistecko jak se bezi ke hrbitovu tak tam jsem taky 2× zakopl o koren a dvakrat upadl. A jeste mam jedno takovy mistecko v lese kde je porad bahno jen takova uzka ulicka vyjezdena od cyklistu a tam je take nekde nejaky kamen nebo co, taky jsem to tam dvakrat hodil.

„Najradsej“ z tohto pohladu mam tatranske turisticke chodniky prerastene korenmi kosodreviny. takmer vzdy sa mi pri zbehoch dari najst si ten svoj a to su potom „vyrovnavacky“ :)))

>> PALOsvk, 12. 12. 2013 10:09:47

ono v únavě se dá spadnout jedna dvě. Představ si hezký slunečný den, skrz listí na stromech vytváří sluneční svit na cestě mozaiku světel a stínů. V nohách máš cca 30km v kopcích (Jeseníky) a tak snadno přehlédneš nejeden kořen nebo kámen a už letíš… Tak nějak jsem se „proletěl“ loni v létě, naštěstí prakticky bez následků. Nebo jsem běžel do práce v silničkách a ono přes den popršelo a večer to namrzlo – cestou domů první změna směru běhu a už jsem ležel…

já nezakopávám, ale když to v terénu klouže, tak se taky občas natáhnu. Ale odnesly to akorát jednou prsty na ruce, který jsem si pěkně obrátil, naštěstí na levý. I když i bez jednoho palce si ani nezavážete tkaničky…

já právě běhám a padám jen na silnici, takže odřená jsem fest nejhorší je moment překvapení, kdy najednou letíš a spadneš:-))takže jsem to dovedla k dokonalosti a začínám umět padat 

>> intensity, 13. 12. 2013 08:25:40

ano, to bude asi nejlepší taktika – když to vypadá že to není náhoda ale vlastnost, tak se to pořádně naučit i se vstáváním (hodně sledovat kung-fu filmy) a nakonec skoro nepoznáš, že jsi spadla, možná tě to i zrychlí 

>> intensity, 13. 12. 2013 08:25:40

Neběháš nadoraz? Unavený nohy máme všichni, ale zaškobrtnout na rovný cestě je divný. Minimálně v tréninku bys měla běhat kontrolovaně s rezervou a tedy určitě ne ve stavu, že máš pocit, že nezvládáš zvedat unavený nohy. Já tenhle pocit zažil jenom párkrát v závěru dlouhého běhu, kdy mi takzvaně došlo. Ještě je možnost, že máš běžecký styl, kdy hodně šoupeš nohama a málo zvedáš kolena – na to pravidelně piluj běžeckou abecedu nebo aspoň zkus občas chvilku běžet s přehnaně vystřelenýma kolenama.

ahoj, tak jsem to napočítal a loni jsem s sebou fláknul celkem 4×,

vždy to bylo za denního světla a při víkendových delších bězích na cestičkách v lese, a i když jsem běžel pomalu, tak jsem docela letěl daleko 

nepadal jsem, že jsem už nemohl, ale proto, že jsem přemýšlel o blbostech – např. že jsem se nominoval na OH a tak – a nezvedal nohy,

nic nikomu špatného nepřeju, ale bál jsem se že padám jen já

to mě se podařilo trochu nebezpečně naštěstí jen jednou, nebylo to sice přímo při běhu, ale při závodu – Spartan race.

kus před cílem už jsem moc nemohl a při šplhu na úplně promáčeným a zabláceným laně jsem sletěl asi ze 3–4metrů tak do 50cm vody…naštěstí se nic nestalo, ale pocit pěkně nepříjemnej…

jinak při běhu samotném jsem to zatím vždycky ustál – zaťukávám :)

>> intensity, 13. 12. 2013 08:25:40

No a co takhle nějaké " chrániče " Potom můžeš všem okolo tvrdit, že cvičíš parkour A nejsou drahý!