A to jsem se ještě doma naivně těšil na to sado-maso, bude změna, ale že to bude jenom „maso“, mi došlo již v prvním kole, když mně do toho kopce podjela hned všechna čtyři kola. Samozřejmě prvně zadní – hnací a pak přední – vyprošťovací. Odešla mi taky spojka a převodovka , ale po pořádku …

Den jak ze slabikáře O jaru, až na to, že ta vysoká teplota mi nesedla. Asi se pokazila nějaká pojistka termoregulace – chvilku mi byl hic, chvilku zima, a to ještě půlka těla tak a druhá onak. No jaro … zvláštností toho dne však bylo, že celé to sportovní divadlo se odehrávalo v kině, ano start i cíl byl v letním kině. Nádherná scenérie hlubokého údolí s tekoucí řekou a stromy porostlá stráň s řadou cest a cestiček. Uprostřed letní kino.

Druhá strana údolí – hlediště letního kina, kámen, beton, relikty hradeb dávného opevnění a opět řada cest a cestiček mezi pučícími stromy a keři. Plno lidí, bezvadná atmosféra, kamarádi, přátelé, které jsem celou podělanou zimu neviděl, ale také tu byla nepřehlédnutelná parta teenagerů, která svými pepř a chilli poznámkami zakončovanými salvou řevu paviánů umocňovala to nevšední divadlo v letním kině. Zřejmě si kluci povídali s naturalizovanými paviány z nedaleké ZOO. Sice jsem neviděl ty v ZOO, ale tato slunící parta se válela na podiu letňáku a labužnicky pokuřovala … ne Havana (ty poznám), ale obyčejnou asi loňskou trávu, která smrděla jak předloňský seno (to taky poznám).

Zaslechl jsem také monology toho pro mne nevšedního představení na téma sport, běh, věk. Několik hlášek mi utkvělo v hlavě: „Proč to dělaj – asi jsou blbí“, „Dědkům sluší hospoda, ne nějakej běh!“, „Nevidím sanitky, to zas bude," atp. Měl jsem sto odpovědí na jazyku, ale říkal jsem si ne, drž ji nebo přes ni dostaneš. Udělal jsem dobře, protože při každém kole mě i nás všechny běžce povzbuzovali a odměňovali salvou neskutečného smíchu a řevu.

Samozřejmě atmosféru závodu ta extempore nijak nenarušila, snad jen to, že mi ty hlášky utkvěly v paměti a při běhu jsem se jimi zaobíral a s každým dalším kolem zjišťoval, že to není úplně zase tak mimo. Něco na těch „kecech“ fakt bude pravda …

Vlastní start byl pro mne tradičně opatrný, protože jsem se nedopatřením s kamarády zaběhl a absolvoval celé jedno kolo. Pro ně rozklusání, a mě nějak přešla chuť to hned zase opakovat a navíc ještě v „rychlejším“ tempu… Z poslední řady je dobrý přehled (nejen v kině), nikdo vás nemůže překvapit, ohrozit, předběhnout, ale v předu nikdy nevíte, kdo vás dožene a předběhne. Zkušenost je zkušenost, ta se nedá holt penězi zaplatit. Špatné však je, když vás předběhnou o jedno nebo dvě kola. Horší je, když všichni a nejhorší, když vám utečou i pořadatelé. To je pak tristní a nutí k zamyšlení, samozřejmě pokud vám není zrovna 70, 80, 90 let a nesedl vám den ani léky a na výlet jste se vydali zrovna s mladými „nedorosty“, o kterých nic nevíte.

Rovinky jsem tedy zvládal relativně v pohodě, horší byla stoupání, ve kterých jsem překonával nejen gravitaci, ale i vlastní odpor. Nevím, kde se ve mně vzal ten Ohmův syndrom, ale jak se ten mozek chová iracionálně – jste na začátku a už nemůžete, na vrcholku nebo konci si pak říkáte, že to nebylo zas až tak strašný. Sice jsem supěl, nohy i ruce podkluzovali, ale centimetr po centimetru jsem běžel. No tak ne, chtěl běžet, ale …

Cesta z kopce dolů bývá obyčejně radostnou událostí, ale ne v životě, ani v práci ne, a ani dnes pro mne. Chybí mi v pravém kole ložisko, vnitřní meniskus, a pohyb, kdy kost o kost se zadírá a pak ukrutně bolí, tělu ani oku nelahodí. Pokřivený jak paragraf sbíhám vytýčenou trasu, překonávám tak čtyři „G“ a chvilkami, mezi slzami a potem, vidím a poznávám, že to divadlo v letním kině je živé (nějak dlouho jsem byl uvnitř sebe) a míjím na lavičkách zřetelné postavy, poznávám plemena řady psů a dokonce se pokouším odhadovat věk hezkých koček, kterých ten den bylo všude plno (a to se mi nezdálo) …

Čekal jsem také, že ti psi budou chtít s námi závodit, ale kdepak, městský pes je stejný povaleč jako tam ti teenageři dole, akorát možná tolik nekouří a neřvou. Běh podél řeky, která tu během nějakých pár milionů let vytvořila skutečné panoramatické divadlo da Fantastica, byl úžasný. Vnímám krásno, ale nějak mi postupně dochází kyslík, i když je ho všude plno, tak zpomaluji a chytám se sýpajícího postaršího závodníka, kterému poskytuji doprovod a držím s ním krok. Možná dvě kola mi nádherně heká a sýpe do ucha, úplně vidím i bez rentgenu, jak mu ten ventilační aparát funguje. Jen škoda, že mi pak utekl, ale já mu příště dám … jednou on mně, příště já jemu. No není ten sport nádherný i v tomto nemladém, nazrálém věku, kdy platí zásada – již ne zvítězit, ale zúčastnit se i příště.

Resumé – umístění hodně nelichotivé, ale nebyl jsem poslední. Čas byl slušně řečeno „dlouhý“, ale tempo 4:45 min na 1 km s tím kopcem, to by zase nebylo nejhorší. Nevadí, tak příště! Ahoj a všem běžcům přeji lehký a rychlý krok a lepší závěr.