Nakonec se mi ale do 20. kilometru běželo celkem dobře, běželi jsme s Davidem Vašem s časovou rezervou a začala jsem věřit, že to skutečně můžu zvládnout. Nechci se vymlouvat na vítr, ještě když jsem tam měla Davida, ale vítr se točil a nedalo se zas tak dobře schovat – byly tam skutečně dlouhé rovinky v protivětru.

Na 26. km to byla asi poprvé dlouhá rovina s větším větrem, kde se vše začalo lámat a vteřiny naskakovat. Ještě jsem se ale párkrát dokázala vzchopit a vrátit se ke stanovenému tempu. I na 35. km byla šance to zvládnout, ale potřebné tempo jsem neudržela a limit mi tak utekl o dvě minuty. Na 37. km se začaly přidávat křeče do hamstringu, takže jsem nakonec byla ráda, že jsem to ustála a mohla si doběhnout alespoň pro takový čas.

Takže ano, možná by mě to mělo mrzet, ale já mám radost. Posunula jsem si čas o pět a půl minuty a to není špatné. Po období, jaké bylo, jsem dokonce i šťastná a mám chuť pořádně makat a na jaře si ten limit už konečně vyběhnout. Ovšem myslím, že jen limit stačit nebude, a tak prostě… posunout osobák minimálně o dvě minuty!

Jinak Valencie je krásné město, a i trať byla hezká, jen prostě větrná, ale David odvedl naprosto skvělou práci se vším všudy. Ten protivítr, občerstvovačky, hecování, abych makala, atd. ho stálo strašně moc sil a chápu, že mu došlo. Jsem mu za to vděčná!

– – –

A sám David Vaš? Jak viděl on nedělní maraton ve Valencii a své vodičství?:

Můj výkon sám vidím jako uspokojující, samozřejmě jsem chtěl s Marcelou doběhnout až do cíle a co nejvíce jí pomoci, nicméně si myslím, že odtáhnout 37 km je dobré, předepsaný vodič odstoupil již na 30. km, takže i když jsem nebyl oficiálním vodičem, tak veliká spokojenost.

Co jsem koukal na data ze Strydu, vítr byl ve Valencii pořádný. S Marcelou jsme se shodli, že to hodně ovlivnilo výkon. Nechápu, jak mohli v tomto běžet muži za 2:03 a ženy 2:17… Možná tam byla větší skupinka, budu se muset podívat na záznam.

Od úvodu jsme s Marcelou běželi to svoje, nechtěl jsem dovolit přepálený úvod. Prvních 5 km bylo dle plánu za 17:39 (3:32/km), už zkraje jsme se postupně chytli skupinky s domluveným vodičem na limit na OH. Měl předepsané tempo 3:32/km a byl to nějaký Španěl. Nepřišel mi moc zkušený a dost mi s tempem cukal. Musel jsem ho dost korigovat (smích). Nakonec jsem tak vše řídil a holky za mnou mě všechny poslouchaly, i Marcela byla po celou dobu hezky schovaná. Takhle jsme vlastně odběhli celý půlmaraton za 1:14:21.

Do druhého kola jsme se však už oddělili, jelikož vodič začal blbnout a tempo bylo najednou pod 3:25/km. Rozhodl jsem se tedy, že si poběžíme to své. Rovinka od startu druhého kola byla poté po větru, až do 25. km, tam jsme zahnuli doleva a začala dlouhá pasáž, na kterou nás upozorňovali i organizátoři na technickém mítinku. Ti říkali: vodiči držte tempo, od 26. km do 32. km bude dost protivítr – a byla to předpověď naprosto přesná!

Tam postupně začínal ten pravý maraton a Marcela tam začala mít první krizi. Já dělal opravdu vše, co jsem mohl, využil jsem své vysoké postavy a snažil se co nejvíce vítr rozrážet. Pamatuji si, že i ruce a ramena jsem co nejvíce roztáhl, tehdy jsem byl ještě úplně v pohodě a věřil jsem, že Mácu do cíle dotáhnu. Ona bojovala a fakt makala, občas se mezi námi udělal rozestup a já chtěl držet tempo, snažil jsem se ji co nejvíce povzbudit, ale byl to tam od toho 26. km opravdu boj. Snad kdyby byla větší skupinka…

To jsme vlastně ještě na 24. km doběhli Jordan Hasay, která se asi už závodem začínala trápit. Za veliké podpory Marcelina přítele a Lukáše z Here to Win, kteří jeli na druhé silnici vedle na kole a podporovali, jsme se z toho nejhoršího dostali. Kiláky v tomto úseku byly od 3:37 do 3:46/km, a tak jsme trochu ztratili, nicméně na limit to stále bylo.

Na 33. km se tedy vítr trochu otočil a foukal mírněji, spíše do boku, ale nebylo to už tak otevřené. Tam jsme naskočili zpět do tempa a 34. km byl zase za 3:31/km. Já už jsem byl v takovém rauši, že jsem trochu zapomněl na sebe a neobčerstvoval se. Pořád jsem chtěl co nejvíce držet tempo a mít Marcelu co nejblíže za zády, dávat ji lahve, které byly vždy připravené na občerstvovačkách. Takže to do toho 30. km to vypadalo tak, že jako registrovaný závodník jsem ji mohl občerstvovat. A tak jsem nejdříve vzal její lahev, která byla na levé straně, předal ji a hned si přeběhl na druhou stranu, kde měli kluci své lahve. Občerstvení bylo každých pět kilometrů. Špička! Měli jsme tedy úplně krajní stůl, kde byl ten zbytek. Elita měla první stoly a každý závodník měl jeden.

Zpět do závodu. Na 35. km bylo 3:42/km a tam se začal lámat chleba. A to u mě. Začala se podepisovat všechna ta únava a už jsem začal trochu pochybovat, že bych ji byl schopný dotáhnout do cíle. Z toho povídání si a povzbuzování při závodě mě už dost píchalo v boku, a tak jsem už nemluvil a kousl se s tím, že poběžím, co to půjde…

Mácu jsem dotáhl na 37. km a tam jsem jí řekl, že už mám dost a musí to zmáknout sama. Zařval jsem na kluky na kole, že musí běžet pětku pod 18 minut, což jsem spočítal hodně orientačně a v únavě, asi by to stejně nestačilo…

Nicméně já jsem už vystoupil z tempa a chtěl za každou cenu dokončit, jelikož doběh ve Valencii byl opravdu nádherný. Na tom 37. km to bylo neskutečné, jako bych lusknul a najednou jsem měl úplně prázdné nohy. Nešlo běžet, možná tím, jak jsem se pozapomněl občerstvovat, mi došlo. Držel jsem tak už jen tempo 4:20/km a doplácal se na 40. km, kde mě zachránila coca cola. Tam mě trochu kopla a do cíle jsem nakonec doběhl za 2:35.

Byl jsem spokojený, že to mám za sebou… Marcele jsem pak hned pogratulovat k neskutečnému výkonu a hlavně osobáku o pět a půl minuty. Rozhodne věřím, že na jaře spolu limit zvládneme!

s přispěním Zuzany Kotěšovcové